Page 5 - IDEA Studie 08 2019 Stigma odsouzenych

Úvod Odsouzené čeká po propuštění nelehký úkol, a to zapojit se znovu do společnosti, což je v drtivé většině případů spojeno s celou řadou problémů. Musí řešit bydlení, hledat si práci, narovnat vztahy v rodině a často také řešit tíživou dluhovou situaci. K tomu je třeba připočíst nutnost zařídit řadu drobnějších administrativních úkonů jako vyzvednutí občanského průkaz nebo přihlášení na úřad práce, což už se samo o sobě často ukazuje být značnou komplikací. Zahraniční studie dále ukazují, že propuštěný vězeň musí často čelit diskriminaci ze strany zaměstnavatelů (Behrens, 2004) a pronajímatelů bydlení (Visher a Travis, 2004). Neochota k zaměstnávání bývalých vězňů byla ukázána i v českých podmínkách (Hubálek a kol., 2008; Onuferová, 2016). Všechny tyto faktory mohou vést odsouzené k přesvědčení, že je společnost nechce přijmout, a že tudíž ani nemá cenu se o integraci do společnosti pokoušet. V odborné literatuře se tento proces nazývá vytvoření stigmatu vězně (Goffman, 1963; Petersilia, 2003). To může v konečné fázi přispívat k vysoké pravděpodobnosti recidivy, která v České republice podobně jako ve Spojených státech dosahuje 63 %.3 Reintegrace je samozřejmě komplexní proces, jehož úspěšnost je ovlivněná řadou faktorů jako jsou např. osobnost, rodina, přátelé a sociální situace, kde stigmatizace hraje menší roli. U mnohých ale může být pomyslným jazýčkem na vahách, který rozpoutá řadu událostí vedoucí k páchání další trestné činnosti. Psychologický výzkum ukazuje, že pro duševní stabilitu, dlouhodobou motivaci a výsledné chování je důležité zachovávat si pocit sebeúcty a integrity (Sherman a Cohen, 2006). Pokud je toto narušeno právě stigmatizací, může to přinést velké dopady na sebevědomí a ve výsledku i na činy propuštěných vězňů (Hall a kol., 2014; Cohen a Sherman, 2014). Tato studie se zabývá dvěma hlavními otázkami: 1. 2. Jakým způsobem očekávají vězni stigmatizaci ještě před svým propuštěním? Pokud si vězni tvoří nerealistické představy ohledně možností své reintegrace po propuštění, může to umocnit jejich již tak nízké vyhlídky a snížit jejich motivaci. Může krátká psychologická intervence za účelem dodání sebedůvěry („self-affirmation“) snížit behaviorální dopady stigmatizace? Pokud by tato intervence fungovala, poukázala by na možné terapeutické využití dlouhodobých intervencí založených na obdobném principu a mohla tím zlepšit vyhlídky na reintegraci propuštěných vězňů. Výzkumné otázky jsme testovali v 15 českých věznicích s 297 muži ve výkonu trestu nepodmíněného odnětí svobody zařazených na běžných a specializovaných odděleních pomocí sady experimentálních úloh. Účastníci se v těchto úlohách – modelových situacích měli rozhodnout podle svých preferencí mezi několika alternativami, přičemž tyto alternativy byly různě reálně odměňovány, což mělo účastníky motivovat odpovídat pravdivě. V našem případě byli účastníci odměněni poštovními známkami, které jsou vězni často využívané, a proto reálně cenné. Konkrétně jsme testovali, jestli odsouzení očekávají nižší náklonnost a důvěru ze strany lidí mimo vězení, když se dozví, že jsou ve výkonu trestu. Naše výsledky překvapivě ukazují, že odsouzení očekávají, že se k nim lidé mimo vězení budou chovat lépe, pokud se dozví, že jsou právě ve výkonu trestu. Odsouzení konkrétně očekávají, že 3 V roce 2017 bylo z celkového počtu 20 271 odsouzených k VTOS pouze 37,2 % prvovězňů (Statistická ročenka Vězeňské služby ČR 2017). 3