Odkud přijde příští finanční krize

Pozůstatky nestandardních opatření stále ovlivňují fungování finančních trhů

Miroslav Singer, Praha

úterý 26. září 2017

V srpnu se Česká národní banka stala první centrální bankou v rámci EU, která přistoupila ke zpřísnění měnových podmínek. Centrální bankéři zvýšili úrokovou sazbu na 0,25 procenta a od nuly odlepili i REPO sazbu.

Navzdory očekávání trhu, koruna po zvýšení úrokových sazeb nezačala posilovat, nýbrž mírně oslabila. Podobné chování naznačuje, že se trh nachází v období, kdy úroková parita (uncovered interest rate parity) – pravidlo, že měna po zvýšení úrokových sazeb posiluje – nemusí platit. Situace, která mj. stojí za stabilitou kurzu koruny, může zásadně ovlivnit pravděpodobnost a okolnosti příští krize globálního finančního sektoru. Budoucí nebezpečí přitom představuje především přesun finanční aktivit z regulovaného do neregulovaného prostředí, kde může jednodušeji dojít ke vzniku problémů.

Většina analytiků už dříve popsala příčiny slabšího kurzu koruny. Podobně jako ve Švýcarsku držela česká centrální banka od roku 2013 kurz domácí měny nad požadovanou hranicí. S vidinou budoucích zisků překoupili tržní aktéři korunu, a právě její překoupenost nyní brání směnnému kurzu v běžném fungování. Zvrátit tyto důsledky nekonvenční měnové politiky může trvat roky.

Směnný kurz koruny je dnes jako dřívko unášený proudem v úzkém korytu, na jehož dně leží nafukovací balónek plný vody, který vypouští vodu opačným směrem, a vytváří tak protiproud. Nekonvenční měnové politiky mnoha centrálních bank vytvořily na mnoha místech finančních trhů nafukovací balónky likvidity, které nyní zabraňují mimo jiné i pohybu směnných kurzů.

Nadměrná likvidita ve finančním systému ale také vytvořila situaci, kdy nejvíce závaznými pravidly jsou požadavky na kapitálovou přiměřenost. To znamená, že i navzdory své zjevné atraktivitě mnoho obchodních příležitostí, o které by byl za normální situace zájem, zůstane nevyužito finančními hráči, kteří jsou regulováni.

Jedním z důsledků takového stavu je ztráta ekonomických mechanismů, které by za běžných okolností fungovaly jako například úroková parita (uncovered interest rate parity). Mnohem důležitějším důsledkem je však relativně stabilní finanční sektor. Obecně platí, že dobře kapitalizovaný trh s dostatkem likvidity je méně náchylný ke kolapsu. Proto by, i kdyby došlo k destabilizaci jednoho segmentu, současný dostatek likvidity mohl stačit ke stabilizaci systému i bez důležitější role kapitálu. Případné stabilizace lze v případě potřeby dosáhnout efektivněji, než tomu bylo na začátku ekonomické krize, kdy měly banky málo likvidity a zdánlivě dostatek kapitálu.

Z dlouhodobého pohledu je však dopad současných podmínek na finančním trhu znepokojivý. A to i přesto, že rozměr příští krize se pravděpodobně nebude blížit krizi z roku 2008. Neregulovaní aktéři budou častěji využívat obchodních možností, do kterých se regulované finanční instituce nedostanou. To povede k přesunu mnoha výnosných aktivit mimo regulované prostředí. V důsledku tak může příští krize přijít ze sektoru, který je regulovaný nedostatečně nebo mu regulátor plně nerozumí.

Miroslav Singer je bývalý guvernér České národní banky a člen poradního výboru OMFIF. Přednáší na CERGE-EI a na Vysoké škole ekonomické v Praze.

Jedná se o původní text Miroslava Singera v anglickém jazyce zveřejněný na serveru Official Monetary and Financial Institutions Forum (OMFIF), jehož českou verzi vám přináší IDEA.