Odkud se rekrutují výzkumníci na univerzitách?
Vít Macháček a Martin Srholec
Think-tank IDEA při Národohospodářském ústavu AV ČR
Studie č. 1/2020
Únor 2020
Nejlepší univerzity najímají výzkumníky na globálním trhu práce. Zájemci z řad vlastních absolventů nemusí být ani bráni v úvahu, aby se zamezilo tzv. akademickému „inbreedingu“. Bez talentů zvenku, kteří přináší nové nápady, přístupy a spolupráce, se totiž světovou úroveň vědy daří udržet jen obtížně.
Jakým způsobem však zjistit, do jaké míry univerzity najímají výzkumníky zvenku? Jsou české univerzity v tomto směru méně, či více otevřené než v jiných zemích? Do jaké míry se tato praxe liší mezi obory a mění v čase?
Z afilací autorů v citační databázi Scopus jsme zjistili, kolik výzkumníků v současné době pracuje na stejné univerzitě jako na začátku vědecké kariéry. Za původně ze stejného místa jsou považováni výzkumníci, kteří publikovali článek spojený s jejich současným působištěm již během prvních dvanácti měsíců od publikace jejich prvního článku včetně. Pokud jejich první články vyšly pod jinou organizací, zjistili jsme, zda to bylo ve stejné zemi, anebo v zahraničí.
Na základě těchto údajů jsme pro každou univerzitu a obor rozdělili současné výzkumníky do třech skupin:
Do srovnání jsme kromě Univerzity Karlovy, Masarykovy Univerzity a Univerzity Palackého v Olomouci zařadili i patnáct významných zahraničních univerzit. Nabízíme výsledky pro jedenáct velkých oborů, dvě věkové skupiny a místa počáteční afilace podle konkrétní univerzity anebo jen města, kde sídlí.
Naše zjištění jsou celosvětově unikátní. Zajímat by měly nejen akademiky, ale i tvůrce souvisejících politik a potažmo širší veřejnost. Na způsob řízení lidských zdrojů se totiž při hodnocení výzkumných pracovišť až příliš často zapomíná.
Podívejte se i na předchozí studie think-tanku IDEA na příbuzná témata jako globalizace vědy, citovanost patentů, místní časopisy, predátorské publikování anebo tradiční bibliometrické analýzy.
Prezentované ukazatele však z důvodu metodických omezení neměří pouze míru akademického „inbreedingu“. Nevíme, zda daný výzkumník na svém současném působišti pouze publikoval jeden ze svých prvních článků, anebo zda je to i jeho alma mater. Pokud tam skutečně vystudoval, jedná se o „inbreeding“ v pravém slova smyslu, ale jinak nikoliv.
Náš ukazatel tudíž může míchat dohromady najímání absolventů a setrvání v zaměstnání na univerzitě, na které výzkumník začal pracovat až po dokončení studia. Je to obecný ukazatel pohyblivosti výzkumníků mezi univerzitami, který se v závislosti na okolnostech více či méně blíží ke změření „inbreedingu“.
Abychom ověřili, jak významná je tato odchylka, provedli jsme na vzorku 90 výzkumníků ze tří oborů test robustnosti. Z volně dostupných zdrojů jsme zjistili, kde dotyční skutečně vystudovali, a tyto výsledky srovnali s afilacemi v jejich prvních článcích. Závěry ohledně „inbreedingu“ se shodují z 77 % až 90 %, což naznačuje, že prezentované výsledky jsou vůči tomuto typu omezení poměrně robustní. Nicméně při jejich interpretaci je stále na místě opatrnost, protože shoda afilace v současných a prvních článcích je pouze nepřímým ukazatelem „inbreedingu“.
Tip: Pro podrobnější vysvětlení metodiky si rozklikněte vyskakovací okna k jednotlivým kategoriím v úvodu.
Nejnižší sklon zaměstnávat výzkumníky odjinud vykazují univerzity z Česka a ostatních zemí Visegrádské čtyřky. Není výjimkou, aby více než polovina jejich současných výzkumníků měla vazbu na stejnou univerzitu již na začátku kariéry.
Naopak výzkumníky, kteří začali kariéru jinde, zaměstnávají nejvíce špičkové univerzity v USA a Velké Británii, jako Princeton nebo Oxford. Podíl jejich současných výzkumníků se stejnou výchozí afilací je zpravidla méně než čtvrtinový.
Nicméně univerzity ve Visegrádu v řadě oborů vychází podobně jako KU Leuven, Universität Wien anebo Lund University. Největší rozdíl tedy není podle staré osy „východ vs. západ“, ale spíše mezi globální špičkou a ostatními.
Tip: V horním roletkovém menu přepínejte mezi obory a sledujte jak se pořadí univerzit mění.
Zajímavý je i pohled na podíl výzkumníků s prvním působištěm v zahraničí. Univerzity ze zemí Visegrádské čtyřky jsou v tomto až na výjimky na nejnižších příčkách. Přitom pro české univerzity je za zahraničí považováno i Slovensko.
Po přepnutí na výsledky podle výchozího města se sklon nabírat výzkumníky původně odjinud ukazuje ještě daleko nižší. Například na Univerzitě Karlově nyní působí ve všech sledovaných oborech z více než tří čtvrtin výzkumníci, kteří začínali vědeckou kariéru v Praze.
Pokud navíc přepneme ze seniorů na juniory, výsledný obrázek se pro české univerzity převážně posune směrem k ještě většímu nabírání výzkumníků s prvními články pod hlavičkou stejné univerzity. Nicméně je třeba připomenout, že to částečně odráží i změny v publikačních zvyklostech.
Tip: V horním menu vyberte skupinu podle věku anebo základnu podle města a prohlédněte si nový výsledný obrázek.
Celkový obrázek pro české univerzity doplňujeme o detaily toho, kde konkrétně začínali jejich současní výzkumníci s počátečním působištěm v zahraničí.
Nemusí jít nutně o cizince. Řada z těchto výzkumníků mohou být Češi (a Slováci), kteří v zahraničí pouze nastartovali kariéru. Je to pravděpodobné zejména u těch, kteří vychází jako původně ze západní Evropy, USA a Kanady.
Na Univerzitě Karlově je v některých oborech viditelně nižší podíl výzkumníků začínajících kariéru v zahraničí, ale v rámci této kategorie dominují ti, kteří přinášejí zkušenosti ze západního výzkumného prostředí.
Na Masarykově univerzitě a Univerzitě Palackého v Olomouci vychází podstatně vyšší podíl výzkumníků původně ze Slovenska a zemí mimo Evropu, USA a Kanadu. Jedná se zejména o Indii anebo Írán.
Až překvapivě zanedbatelný vychází podíl výzkumníků původně z evropských zemí bývalého východního bloku (kromě Slovenska). Jedinými výjimkami je několik oborů na Masarykově univerzitě a Univerzitě Palackého v Olomouci.
Počáteční působiště v zahraničí podle regionu (% z celkového počtu současných výzkumníků)
Jones a Sloan (2019) ukázali, že v oboru ekonomie dosahuje na nejlepších amerických univerzitách podílprofesorů, kteří získali Ph.D. titul na stejném pracovišti, jen 5 % na Yale University, 7 % na University of California, Berlekey, 11 % na University of Chicago, 12 % na Princeton University, 24 % na Stanford University a 28 % na Harvard University a MIT, což zhruba odpovídá proporcím zjištěným pro nejlepší americké univerzity v této studii.
Jiná data potvrzují nízké zapojení českých univerzit do mezinárodního trhu práce s výzkumníky. Nízké zapojení českých univerzit do mezinárodního trhu práce potvrzují i jiná data. ČSÚ (2018) udává, že v roce 2017 působilo na vysokých školách mezi výzkumníky jen 9 % cizinců a z toho téměř polovina ze Slovenska. Podle výpočtů Science Europe (2013) byl podíl výzkumníků, kteří dlouhodobě zůstávají ve stejné zemi, v Česku sedmý nejvyšší ze 41 sledovaných zemí.
Bez podstatně větší otevřenosti výzkumníkům zvenčí, zejména ze zahraničí, se budou české univerzity vyrovnávat, byť jen těm lepším evropským velmi těžko. Pro začátek se stačí porozhlédnout po blízkém okolí. Nejlepší české univerzity se třeba od Universität Wien ani tak neliší ve sklonu najímat zevnitř, ale v tom, jak moc se intelektuálně okysličují právě přílivem talentu ze zahraničí. Pro nejlepší univerzity v menších zemích totiž často ani není odkud jinud ze stejné země lepší vědce brát.
Souvisí to jednak s tím, jak široce a v jakém jazyce univerzity inzerují výběrová řízení na nová místa a jakým způsobem jsou obsazovány seniorní pozice. Není zřejmé, zda je vítána konkurence zvenku a do jaké míry si univerzity skutečně dávají práci s hledáním kandidátů i v mezinárodním měřítku.
Druhou stranou téže mince je atraktivita českých univerzit pro zahraniční výzkumníky. Do toho vstupuje celá řada faktorů, jako jsou podmínky pro začínající výzkumníky, systém kariérního postupu, administrativní podpora, grantová schémata a rozsah výuky v angličtině, výhled stabilního financování a v neposlední řadě mezinárodně konkurenceschopné platové podmínky.
Nicméně nízká schopnost českých univerzit přitahovat talenty ze zahraničí zatím není na národní úrovni systematicky řešena. Jednotlivé grantové a dotační programy celkový obrázek moc nezmění. Podstatné zlepšení by zřejmě vyžadovalo zásadnější strukturální změny. Zákonné zakotvení možnosti funkčních míst pro docenty a profesory by mohlo pomoci, ale při posledních reformních pokusech bylo zavrženo.
Příklady dobré praxe v řízení lidských zdrojů jsou již bezesporu k nalezení i na českých univerzitách. Prozatím se však jedná spíše o výjimky, o jednotlivá pracoviště či pozice, než širší trend, který by byl patrný v celkových datech.
Tip: Doporučujeme nad aplikací strávit více času a dopodrobna prozkoumat univerzity a obory, která Vás nejvíce zajímají.
Seznam použité literatury je k dispozici zde.
Doporučená citace: Macháček, V. a Srholec, M. (2020) Odkud se rekrutují výzkumníci na univerzitách? Studie 1/2020. Think-tank IDEA při NHÚ AV ČR.
Upozornění: Veškeré případné nepřesnosti a chyby jdou na vrub autorů, stejně jako názory a tvrzení ve studii uvedené. Studie vznikla s podporou Akademie věd ČR v rámci Strategie AV 21. Za cenné připomínky k pracovní verzi studie děkujeme Štěpánu Jurajdovi, Danielu Münichovi, Sergey Slobodyanovi, Šimonu Stiburkovi a Aleši Vlkovi.
ZZZ
Za najímání zevnitř, neboli akademický „inbreeding“, je označován sklon univerzit přijímat do akademických pozic své vlastní absolventy.
Přílišná míra najímání zevnitř je v akademickém prostředí považována za nezdravou, protože omezuje přísun nových myšlenek zvnějšku a vede k přehnanému napodobování.
Podíl najímání zevnitř, který je přirozený, a naopak který už je za hranou, se liší mezi obory, životním cyklem dané oblasti bádání anebo podle úrovně univerzitního systému.
Nicméně ve špičkovém výzkumu se najímání zevnitř omezuje a pracoviště, která chtějí konkurovat těm celosvětově nejlepším, se musí neustále intelektuálně okysličovat přílivem talentu odjinud.
Pro podrobnější diskusi na toto téma doporučujeme například práce od Gorelova a Yudkevich (2015), Horta (2013), Horta a Yudkevich (2016), Inanc a Tuncer (2011).
Scopus je celosvětová citační databáze obsahující převážně články ve vědeckých časopisech. Pro účely této studie jsou vhodnější data ze Scopusu než Web of Science, protože indexuje zhruba o polovinu více časopisů, a tudíž zachycuje i více výzkumníků a jejich podrobnější publikační historie. Použitá data byla stažena na přelomu června a července 2019.
Do analýzy byli zařazeni výzkumníci, kteří měli v roce 2018 v příslušném oboru v citační databázi Scopus indexován alespoň jeden článek s afiliací ke sledované univerzitě. Aby se do výsledků nepromítali stále studující doktorandi, kteří ještě neprošli akademickým trhem práce, vzali jsme v úvahu pouze ty, kteří svůj první článek publikovali před rokem 2013.
Nejprve jsme pro každou univerzitu a obor pomocí nástroje Advanced Search na webové stránce Scopusu nalezli a v souboru CSV stáhli všechny články z roku 2018 pomocí následujícího dotazu:
AF-ID(affiliation-id) AND SUBJAREA(ScopusCode) AND DOCTYPE(ar) AND PUBYEAR = 2018
kde affiliation-id je ID univerzity, ScopusCode je kód oborů databáze Scopus, ar znamená dokument typu „article“ a 2018 určuje rok publikace. V těchto souborech jsou k dispozici jména všech autorů, jejich afilace i jejich unikátní kód Scopus AuthorID. Kvůli omezení ze strany Scopusu bylo takto staženo pouze prvních 2 000 článků seřazených sestupně podle data publikace (týká se to pouze tří kombinací oborů a univerzit).
V dalším kroku bylo třeba odlišit výzkumníky sledované univerzity od spoluautorů z jiných pracovišť. Pro potvrzení, že uvedený autor na dané univerzitě skutečně působil byl manuálně vytvořen seznam variant názvů, který obsahuje nejen různé verze názvů univerzit v domácím a cizím jazyce, ale i jejich relevantní zkratky, názvy specializovaných pracovišť či adresy. Kromě toho byl vytvořen i seznam názvů jejich sídelních měst.
Postupným přidáváním variant na seznam názvů se nakonec podařilo potvrdit propojení s relevantní univerzitou pro 99,5 % všech stažených článků. Mezi použité varianty byla zařazena pouze pracoviště přímo spadající pod univerzitu, nikoliv spolupracující, ale formálně nezávislá pracoviště jako například fakultní nemocnice.
Někteří ze současných výzkumníků zároveň působí i na dalších pracovištích, a je u nich tudíž náročné rozlišit, kde mají hlavní afilaci. Nicméně jsou ve výrazné menšině. Přibližně 80 % ze současných výzkumníků má pouze jedinou afilaci. A naše data ukazují, že se tento podíl navíc téměř neliší napříč univerzitami, ani obory.
Pro každého výzkumníka bylo zjištěno, zda svou kariéru zahájil na stejné univerzitě (či ve městě) kde je jeho současné působiště. Za původně ze stejného místa jsou považováni výzkumníci, kteří publikovali článek spojený s jejich současným působištěm během prvních dvanácti měsíců od publikace jejich prvního článku včetně. Jinými slovy jde o ty, kteří již na začátku kariéry měli vazbu na jejich současné působiště.
Za tímto účelem jsme pro každého výzkumníka v současné době spojeného se sledovanou univerzitou a oborem pomocí Scopus API stáhli seznam všech jeho článků. Použit byl následující dotaz:
AU-ID(authorID) AND DOCTYPE(ar)
kde authorID je unikátní ID přiřazené Scopusem a ar znamená dokument typu „article“.
Následně byly vybrány všechny články vydané během prvních dvanácti měsíců autorovy publikační činnosti. Pokud alespoň v jednom z těchto článků byla afilace u stejné univerzity (či ve stejném městě) jako autorovo současné působiště, daný výzkumník byl označen jako původem ze stejného místa. K identifikaci byl použit stejný seznam variant názvů jako při určení současných výzkumníků. Jelikož tento seznam obsahuje jen aktuální názvy, nemůže pokrývat již neexistující anebo přejmenovaná pracoviště, takže tyto vazby nebyly rozeznány. Navíc bylo zjištěno, zda autor na začátku kariéry působil ve stejné zemi jako nyní.
Prezentujeme pouze výsledky za skupiny univerzit a oborů, kde je zastoupeno alespoň 30 výzkumníků.
Studie vychází z oficiální klasifikace oborů databáze Scopus. Kvůli velkému množství dat ke zpracování, byla analýza provedena pouze pro 11 oborů napříč spektrem. Při výběru byly upřednostňovány velké obory běžně se vyskytující na sledovaných univerzitách:
V závorce je uvedeno Scopus ID oboru. Jedná se o obory střední úrovně podrobnosti (tzv. Subject Areas). Jedinou výjimkou jsou Společenské vědy, pod jejichž hlavičku bylo shrnuto pět podoborů (business, management a účetnictví; vědy o rozhodování; ekonomie, ekonometrie a finance; psychologie a sociální vědy jinde nezařazené, včetně například pedagogiky, sociální geografie, práva, sociologie anebo politologie), protože jednotlivě nejsou dostatečně velké v počtu výzkumníků.
Podle roku publikace prvního článku dělíme současné výzkumníky do dvou skupin:
Do studie byli zařazeni pouze výzkumníci, kteří svůj první článek vydali nejpozději v roce 2012, aby se do výsledků nepromítali stále studující doktorandi.
Do analýzy jsme zařadili tři největší české univerzity, hlavní univerzity z ostatních zemí Visegrádské skupiny a významné evropské i zámořské univerzity, které provádějí výzkum napříč sledovaným oborovým spektrem:
České univerzity jsou zvýrazněny tučně. Univerzity ze zemí Visegrádské skupiny jsou označeny červeně. V závorce je uvedeno Scopus ID univerzity a sídelní země.
Zda je současné působiště výzkumníka stejné jako na začátku jeho kariéry, může být určeno podle:
Pokud jako základnu použijeme město, měříme obecný sklon najímat v místním prostředí bez ohledu na mateřskou organizaci, což dává větší smysl v případech, kdy výzkumníci na počátku kariéry uvádí afilaci k pracovištím s univerzitou propojeným, ale formálně nezávislým, jako např. fakultní nemocnice.
Studie s názvem „Globalization of Science: Evidence from Authors in Academic Journals by Country of Origin“ srovnává míru globálnosti ve sdílení vědeckých poznatků napříč státy, obory i vývoj v čase.
EU a Spojené státy drží vysokou laťku v překonávání zeměpisných hranic ve vědě. Čínská věda se v posledních letech výrazně otevřela světu, i když ještě poměrně nedávno patřila k těm nejméně globalizovaným vůbec. Naopak Ruská věda zůstává i 30 let po rozpadu SSSR silně odtržená od světového dění.
Česká věda se stále více propojuje se světem. Některé obory, zejména v přírodních vědách, jsou tradičně silně globalizované. V jiných oborech je trend pozitivní, ale podstatné rozdíly oproti vyspělým zemím přetrvávají.
Studie s názvem „Které organizace mají nejcitovanější patenty. Nový pohled na hodnocení patentovaného výzkumu“ mapuje celosvětové citace patentů českých organizací.
Citační ohlas odráží význam patentu. Patent, na který nic dalšího nenavazuje, nenechal ve vývoji technologií žádnou stopu. Naopak patent s mnoha následnými citacemi měl velký dopad.
Citovanost patentů je spočítána z individuálních údajů databáze PATSTAT. Patentové citace vychází poměrně výrazně koncentrované. Na první pohled je zřejmé, které konkrétní organizace, a ze kterých sektorů (jako podniky, Akademie věd ČR či veřejné vysoké školy, apod.) dokážou tvořit nejcitovanější patenty.
Studie s názvem „Místní časopisy ve Scopusu" přináší nový pohled na vědecké časopisy vydávané ve vybraných členských zemích EU a OECD.
Namísto tradičních citačních indexů se zabýváme tím, z jakých zemí pochází autoři, kteří v časopisech publikují. Za místní je považován časopis, ve kterém publikuje vysoký podíl autorů ze stejné země jako vydavatel časopisu.
Provozování místních časopisů je typické pro východní Evropu. V nových členských zemích EU z bývalého východního bloku se vytvořil lokální publikační ekosystém, do kterého přispívají převážně autoři domácí, z těchto zemí a popřípadě dále z východu.
Nejvíce místně zaměřených vědeckých časopisů se vydává v Chorvatsku anebo v Rumunsku. V Česku je téměř pětina všech výsledků ve Scopusu indexována v českých časopisech s více než třetinou domácích autorů. Přibližně polovina všech autorů přispívajících do českých časopisů je z Česka a další desetina ze Slovenska. Naopak ve srovnatelných vyspělých zemích je význam místních časopisů zanedbatelný.
Navazující interaktivní studie „Kde se nejvíce publikuje v predátorských a místních časopisech?" ukazuje, že publikování v místních časopisech je silně závislé na oboru. Zatímco vědce v přírodních vědách místní časopisy nepřitahují, ve vědách společenských jde o standardní publikační platformu, ve které na řadě pracovišť vychází přes polovinu vydaných článků.
Studie s názvem „Predátorské časopisy ve Scopusu“ zmapovala tendenci k publikování v časopisech podezřelých z podvodných praktik ve světě mezi lety 2015 a 2017.
Analýza vychází z tzv. Beallova seznamu potenciálně predátorských časopisů a vydavatelů. 405 těchto časopisů bylo nalezeno ve Scopusu.
Výsledky ukázaly, že predátorské publikování je nejčastější ve středně-rozvinutých zemích v Asii a v Severní Africe.
Nicméně analýza také naznačuje, že Beallovy seznamy musí být používány opatrně, protože některé z podezřelých časopisů nemusí být podvodné.
Navazující studie „Kde se nejvíce publikuje v predátorských a místních časopisech?" ukázala, že v drtivé většině organizací se v predátorských časopisech téměř nepublikuje. Několik málo institucí je zodpovědných za většinu predátorských publikací z Česka.
Zabýváme se rovněž hodnocením české vědy s pomocí tradičních bibliometrických analýz.
Například interaktivní aplikace „An International Comparison of Academic Publication Output and its Influence in Selected Countries" nabízí srovnání počtu publikovaných článků i jejich citovanosti napříč obory ve vybraných zemích. Státy střední a východní Evropy dodnes v obou ohledech zaostávají.
Jurajda, Š., Kozubek, S., Münich, D. AND Škoda, S. (2011) Scientific publication performance in post communist countries: still lagging far behind. Scientometrics, 112(1). p. 315-328
Záleží na publikačních zvyklostech. V oborech, typicky přírodních vědách, ve kterých se publikuje relativně často a doktorandi běžně publikují články již při studiu pod hlavičkou své almy mater, bude náš ukazatel blízko ke změření „inbreedingu“. Naopak v oborech, typicky společenských vědách anebo matematice, kde je přirozená frekvence publikací nízká a doktorandi nezřídka vydávají první články až po dokončení studia, bude odchylka větší.
Waaijer a kol. (2016) ukazují, že absolventi doktorského studia v USA v letech 1950-2010 zpravidla publikovali články ještě před získáním titulu v oborech astrofyzika, chemie, genetika a psychologie a až po získání titulu v ekonomii. Lee (2000) zjistil na vzorku úspěšných doktorandů v USA mezi roky 1965 a 1995, že už v průběhu studia z nich publikovalo alespoň jeden článek 64 až 86 % v analytické chemii, 45 až 60 % v experimentální psychologii, ale jen 7 až 35 % ve studiu americké literatury. Larivière (2012) ukázal na datech doktorandů v Québecu v letech 2000-2007, že alespoň jeden článek publikovalo zhruba 63 % v lékařských vědách, 40 % v přírodních a technických vědách, 11 % ve společenských vědách a 4 % v humanitních oborech. Mezioborové rozdíly jsou v tomto opravdu výrazné.
Zároveň záleží na tom, jaké afilace je obvyklé uvádět v prvních článcích při vstupu na trh práce po dokončení doktorského studia. Jsou obory, jako ekonomie, kde je na globálním (či americkém) trhu práce přípustné disertační článek vydat až pod hlavičkou prvního zaměstnavatele, který nemusí být shodný s místem, kde byl výzkum proveden. Náš ukazatel potom bude podstatně vyšší, než je skutečný „inbreeding“.
Konečně je zásadní vzít v úvahu, jak velkému tlaku publikovat v indexovaných časopisech doktorandi čelí. Pokud je to dokonce podmínka pro připuštění k obhajobě, bude náš ukazatel opět velmi blízko ke změření „inbreedingu“. Naopak v prostředí, kde se na indexované publikace u doktorandů tolik nedbá, se nám vazbu na almu mater tímto způsobem zachytit nepodaří. Požadavky na publikování (nejen doktorandů) se postupem let zvyšují, takže i v tom směru je zajímavé srovnat výsledky pro seniorní a juniorní výzkumníky.
Do testu jsme zařadili tři obory: i) biochemie, genetika a molekulární biologie, ii) fyzikální vědy a iii) společenské vědy. V každém z nich jsme náhodně vybrali 30 výzkumníků, pro které jsme z volně dostupných zdrojů (jako ORCID, osobní webové stránky, apod.) manuálně zjistili, jestli v současné době skutečně působí na svojí almě mater. Za almu mater jsme považovali univerzitu, na které dotyčný získal nejvyšší dosažené vzdělání, což byl až na výjimky doktorský titul. Pro 8 výzkumníků se nám potřebné informace nepodařilo najít, a tudíž jsme je nahradili dalším náhodným výběrem.
Zařazení výzkumníků, zda v současné době působí na svojí almě mater, se v tomto vzorku podle obou přístupů shoduje ze 77 % v biochemii, genetice a molekulární biologii, z 90 % ve fyzikálních vědách a z 87 % ve společenských vědách. Afilace v prvních článcích tudíž v převážné většině případů odpovídají tomu, kde dotyčný výzkumník vystudoval. Rozdíly mezi obory vychází velmi malé, což je ve světle velkých oborových rozdílů ve sklonu doktorandů publikovat překvapivé, ale zřejmě to potvrzuje, že i když publikují disertační výzkum až po dokončení studia, tak je to pořád typicky i s afilací k almě mater, na které daný výzkum provedli.
Celkem bylo odlišně zařazeno 14 výzkumníků. V tom byl stejný počet 7 „false positives“ jako „false negatives“, které se v součtu vzájemně anulují, takže dopad na prezentované podíly na celkových výzkumnících je ještě menší. Z hlediska oborů bylo 7 z nich v biochemii, genetice a molekulární biologii, 3 ve fyzikálních vědách a 4 ve společenských vědách a z hlediska afilací byli 4 z amerických a britských univerzit, 6 ze západoevropských kontinentálních univerzit a 4 z univerzit Visegrádské čtyřky. Nezdá se tudíž, že by případné zkreslení bylo někde výrazně koncentrováno.
Pro odlišné zařazení jsme zaznamenali tři důvody. Zaprvé výzkumník publikoval své první články pod hlavičkou zaměstnavatele, nikoliv univerzity, kde vystudoval doktorát (6 případů). Zadruhé výzkumník měl vazby ke svému současnému působišti, a tudíž publikoval s afilací k dané univerzitě, již před anebo během doktorského studia jinde (3 případy „false positive“). Například výzkumník publikoval již během magisterského studia, odešel na doktorské studium jinam a pak se vrátil. Zatřetí jsou to nepřesnosti v datech jako stejné Scopusu ID pro dva autory s podobnými jmény anebo chyby při párování počátečních a současných afilací (4 případy „false negative“).
Tato studie vznikla díky podpoře AV ČR v rámci Strategie AV21. Za cenné připomínky děkujeme Danielu Münichovi a xxx. Veškeré názory, případné nepřesnosti, opominutí nebo chyby však jdou pouze na vrub autorů.
Pro think-tank IDEA začal pracovat v roce 2015. Magisterský titul získal v roce 2016 na Institutu ekonomických studií Univerzity Karlovy, kde je současně též doktorandem. Do roku 2018 také působil v České spořitelně v rámci EU office a později jako makroekonomický analytik. Zabývá se ekonomií inovací, scientometrií i evropskou integrací.
E-mail: vit.machacek@cerge-ei.cz
Doktorské studium absolvoval na Národohospodářské fakultě VŠE a na Centre for Technology, Innovation and Culture při Univerzitě v Oslu. Od roku 2010 působí jako vědecký pracovník na CERGE-EI v Praze. Mezi roky 2011 a 2017 zároveň působil v rámci Centre for Innovation, Research and Competence in the Learning Economy (CIRCLE) v Lundu. S think-tankem IDEA spolupracuje od roku 2013. Zaměřuje se na ekonomii inovací, problematiku inovačních systémů a otázky inovační politiky.
E-mail: martin.srholec@cerge-ei.cz
Interaktivní aplikace není vhodná pro mobilní telefony. Studii doporučujeme zobrazit na stolním počítači, notebooku či většině tabletů. Případně zkuste prohlížeč maximalizovat.
Máte-li vhodné zařízení, maximalizujte obrazovku a aktualizujte stránku (F5).
Chcete-li si čtení nechat na později, zkuste si zkopírovat internetovou adresu a pošlete si ji na svůj osobní počítač.