Page 20 - IDEA Studie 13 2019 Dichotomie dani

DICHOTOMIE SPOTŘEBNÍCH DANÍ: ZDROJ VEŘEJNÝCH ROZPOČTŮ A NÁSTROJ SNIŽOVÁNÍ ÚJMY (DISKUSNÍ STUDIE) 2019
nápojů a že daný efekt byl významnější pro vysokopříjmové domácnosti. V Norsku se daň vztahuje i na sladké potraviny, v Maďarsku dokonce na nápoje a potraviny, které obsahují vysoký obsah cukru nebo soli. Na začátku roku 2019 byla daň na slazené nápoje nastolena jako téma veřejné diskuse na Slovensku. Tamní Institut finanční politiky na Ministerstvu financí ve své studii mimo jiné uvedl, že k tomu, aby taková daň opravdu snížila spotřebu slazených nápojů a tak splnila deklarovaný cíl, musí se konečná cena slazených nápojů zvýšit minimálně o 20 %.
Zvláštní postavení v zavádění spotřebních daní na konzumaci zdraví škodlivých potravin má Dánsko, které zavedlo daň na slazené nápoje již ve 30. letech. Od října 2011 navíc v Dánsku platila tzv. „daň z tuku“, kdy za každý kilogram nasyceného tuku stát vybíral 16 dánských korun, zhruba 55 českých korun.22 Daň z tuku však vydržela pouze 15 měsíců a na začátku roku 2013 došlo k jejímu zrušení. Většina odhadů dopadu zdanění tuku na spotřebu a na veřejné zdraví naznačuje, že v prvních měsících po zavedení daně došlo k propadu prodeje, v delším období však k žádné významné změně chování spotřebitelů nedošlo. Konkrétně Jensen a Smed (2013) ukazují, že v prvních měsících po zavedení daně došlo až k 10% propadu kupovaného množství některých potravin, na které byla daň uvalena (např. máslo a margarín). To však mohlo být, a podle některých i bylo, způsobeno tím, že se Dánové předzásobili. Vliv v delším období, odhadnutý i jinými autory, se zdá být spíše zanedbatelný. Bødker a kol. (2015) argumentuje, že prodej zdaněných položek klesl o méně než 1 % za celé období. Pozitivní, ale téměř zanedbatelný vliv na veřejné zdraví dokumentuje i Smed a kol. (2016). Vallgårda a kol. (2015) pak diskutuje politickou rovinu zrušení nepopulární daně. V roce 2014 došlo v Dánsku i ke zrušení daně ze slazených nápojů.
Odborná literatura věnující se tématu zdanění slazených nápojů shrnula základní prvky, které by tvůrce hospodářské politiky měl mít při zavádění daňové povinnosti na paměti. V souladu s celou literaturou spotřebních daní jde především o otázky externalit, internalit a regresivity spotřebních daní. Za hlavní externalitu je považované zvýšení finančních nákladů pro systém veřejného zdravotnictví, potažmo dopad na veřejný rozpočet a nižší ekonomickou aktivitu lidí se zdravotními komplikacemi (Bhattacharya a Sood, 2011; Fontaine, Redden, Wang, Westfall a Allison, 2003). V otázce internalit, tedy nedostatečného započítání všech následků vlastního rozhodnutí, jsou typicky popisované dvě příčiny. První je, že internality jsou způsobeny nedokonalými informacemi, což v kontextu rozhodování o spotřebě slazených nápojů znamená, že spotřebitel nezná všechny negativní důsledky vysoké spotřeby cukru. Pokud by nedostatek informací byl jediný zdroj internalit, znamenalo by to, že i pouhé poskytnutí lepších informací by vedlo ke zlepšení. Druhou zmiňovanou příčinou je časová nekonzistence spotřebitele, která rovněž vede k přílišné spotřebě slazených nápojů.
Podobně jako jiné druhy spotřebních daní je i daň uvalená na slazené nápoje často kritizována pro svoji regresivitu. Vzhledem k tomu, že nízkopříjmové skupiny mají vyšší tendenci konzumovat slazené nápoje, hrozí, že na daních odvedou vůči jejich příjmům relativně více než domácnosti vysokopříjmové. Allcot, Lockwood a Taubinsky (2018) ukázali, že díky pozitivnímu dopadu na omezení spotřeby slazených nápojů bude čistý přínos z uvalení této daně přibližně stejný pro všechny příjmové skupiny. I tak zůstává regresivita a dopad na nízkopříjmové domácnosti důležitým aspektem, který tvůrce hospodářské politiky musí adresovat při zavádění spotřebních daní, a to nejen na slazené nealkoholické nápoje.
22 Například cena másla vzrostla přibližně o 20 %.
18