Page 6 - IDEA Studie 13 2019 Dichotomie dani

DICHOTOMIE SPOTŘEBNÍCH DANÍ: ZDROJ VEŘEJNÝCH ROZPOČTŮ A NÁSTROJ SNIŽOVÁNÍ ÚJMY (DISKUSNÍ STUDIE) 2019
1. Ekonomický kontext Spotřební daň
Jedním z hlavních argumentů pro zavedení spotřebních daní je financování státního rozpočtu (viz Box 1). Aplikace spotřebních daní je v souladu s teorií optimálního zdanění (viz Box 2), která říká, že za určitých podmínek je optimální zdanit vyšší sazbou produkty s nízkou citlivostí poptávky na cenu (nižší cenová elasticita poptávky), jako je například tabák a pohonné hmoty. Výhodou spotřebních daní je i možnost cílit jejich dopad přímo na trh konkrétního zboží a služeb. Změny ve spotřebních daních tak často dopadají jen na úzkou skupinu spotřebitelů, respektive voličů. Z toho důvodu je zvyšování zdanění spojeno s nižšími politickými náklady, než je tomu u jiných daní. Zároveň spotřební daň umožňuje zdanit spotřebitele, kteří nejvíce využívají služeb financovaných z výnosu spotřební daně. Například daň z pohonných hmot je často zdůvodněna jako poplatek za státem poskytovanou dopravní infrastrukturu. Možnost zacílení na spotřebu s nízkou elasticitou poptávky a nižší politické náklady dělají ze spotřebních daní rozšířený nástroj daňového systému.
Spotřební daň, podobně jako téměř všechny druhy daní, má distorzní efekt na ekonomické chování jedinců. Vyšší zdanění se projevuje snížením ekonomické aktivity, například v podobě nižší výroby a spotřeby daného zboží. Za typický příklad distorzního efektu daní lze označit situaci na trhu práce, kdy daň z příjmu snižuje nabídku práce.7 Současná ekonomická literatura zdůrazňuje i negativní vliv daní na inovační aktivitu. Například Popp (2002) upozorňuje na vliv ekologických daní na inovace a Singh, Russ a Terzidis (2015) studují vliv ObamaCare spotřební daně na inovace. Omezení inovační činnosti odpovídá distorznímu efektu ekonomické aktivity v dynamickém prostředí, kdy uvalení dodatečných nákladů snižuje očekávanou výnosnost inovací a odrazuje od podstoupení inovačního rizika. Například Akcigit a kol. (2018) argumentuje, že vysoké osobní a firemní daně negativně ovlivňují kvalitu a rozsah výzkumu.
Box 1 – Příklad: Zdroje státního rozpočtu ČR
Funkce daní jako klíčového zdroje příjmů veřejných rozpočtů je nepopiratelná. Při započítání příjmů ze sociálního a zdravotního pojistného mezi daňové příjmy tvoří daně pravidelně více než 80 % příjmů státního rozpočtu (viz Graf 1 : Struktura příjmů státního rozpočtu za rok 2018). Svým významem jsou pro veřejné rozpočty v České republice zásadní daně z příjmu fyzických a právnických osob, povinná pojištění a daně uvalené na prodej zboží a služeb v tuzemsku. Dalším významným zdrojem příjmu státního rozpočtu jsou pak přijaté transfery.
Graf 2 zachycuje vysokou heterogenitu ve struktuře příjmů státního rozpočtu v jednotlivých zemích. Mezinárodní ekonomické instituce, v tomto případě OECD, opakovaně upozorňují na rozdílnou strukturu zdrojů příjmů veřejných rozpočtů. Česká ekonomika, která se nachází v prostředním bloku zemí, má mimořádně vysoký podíl příjmu ze sociálního pojištění a velmi nízký podíl z majetkových daní. Podobná situace je i na Slovensku.
7 Distorzní efekt zdanění práce diskutuje například Saez (2001) a mnozí další.
4