Page 8 - IDEA Studie 08 2019 Stigma odsouzenych

Simulované situace – experimentální úlohy Výzkumné otázky jsme zkoumali pomocí takzvaných experimentálních úloh (někdy označované jako hry podle disciplíny teorie her), což je metodologie standardně používaná v experimentální ekonomii (Kagel a Roth, 2016). Jedná se o situace, ve kterých účastníci činí rozhodnutí, která mají přímý dopad na jejich odměnu. Neexistují zde špatné nebo správné odpovědi, většinou se tímto způsobem zjišťují preference účastníků v určitém kontextu. Oproti dotazníkovému šetření má tato metoda tu výhodu, že účastníci by obecně měli poskytovat méně zkreslené informace (Hertwig a Ortmann, 2001), jelikož odchylky jejich rozhodnutí učiněných ve výzkumu od rozhodnutí jimi preferovaných by znamenaly jasné materiální dopady. Každý účastník se při plnění jednotlivých situací a úkolů rozhodoval anonymně, samostatně a v soukromí, jak je možné vidět z Obrázku 8.7 Skupiny účastníků čítaly mezi 15–30 odsouzenými. Výzkumu byl většinou přítomen jeden zaměstnanec věznice, což byl nejčastěji vězeňský psycholog, který se ale nijak do průběhu nezapojoval. Účastníci měli možnost kdykoliv v průběhu skončit a odejít, čehož využil pouze jeden účastník. Účastníci byli vypláceni pomocí poštovních známek, což je jediná povolená forma odměny v rámci výzkumných šetření ve věznicích. Poštovní známky mají ve vězení svoji hodnotu, jelikož řada odsouzených posílá dopisy (ať už osobní nebo úřední), a mohou se také využít ke směně za jiné věci s dalšími odsouzenými, které jsou ve věznici povoleny – např. káva, tabák nebo cigarety. Výplata se pohybovala v rozmezí mezi 3 a 20 poštovními známkami, kde každá byla v hodnotě 16 Kč. Vnímání stigmatizace jsme zjišťovali pomocí dvou experimentálních úloh – hry na důvěru (angl. trust game) a hry na diktátora (angl. dictator game). Tyto dvě úlohy jsou jedny z nejvíce standardizovaných a celosvětově nejpoužívanějších experimentálních úloh (Engel, 2010; Johnson a Mislin, 2011). Navíc dobře predikují jak důvěru, tak altruismus a náklonnost v reálném životě (Barr a Seenels, 2009; Gächter a kol., 2004, Franzen a Pointner, 2013). Klíčový prvek našeho výzkumu je, že každý odsouzený hrál každou hru dvakrát, pokaždé spárovaný s jiným účastníkem z běžné populace mimo vězení, jehož konkrétní identitu ale neznal. V jednom kole účastník mimo vězení věděl, že hraje s odsouzeným, zatímco ve druhém kole jiný účastník mimo vězení nevěděl, že hraje s odsouzeným. Tato struktura rozhodnutí, kterou blíže popisujeme v další sekci, umožňuje zjistit očekávání odsouzeného, jak se k němu budou chovat lidé z běžné populace. Očekávaná stigmatizace byla zkoumána pomocí experimentálních úloh, které poskytují spolehlivější výsledky oproti dotazníkům 7 Fotka je ilustračního charakteru a pochází z jiného výzkumu, protože ve věznicích není možné pořizovat obrazové záznamy. Nicméně v tomto výzkumu byly využity stejné zástěny oddělující jednotlivé účastníky. 6