Page 9 - IDEA Studie 13 2019 Dichotomie dani

DICHOTOMIE SPOTŘEBNÍCH DANÍ: ZDROJ VEŘEJNÝCH ROZPOČTŮ A NÁSTROJ SNIŽOVÁNÍ ÚJMY (DISKUSNÍ STUDIE) 2019
dopady kouření, které nese vlastní rodina, lze považovat za externalitu, nebo zda ekonomická rozhodování vznikají na úrovni domácností (např. Gruber, 2002).9
Druhý typický příklad negativních externalit jsou vyšší náklady na zdravotní péči spojené se spotřebou tabáku, především ve formě kouření cigaret. Není těžké si představit, že ceteris paribus náklady na zdravotní péči pro kuřáka jsou vyšší než pro nekuřáka. Některé studie však argumentují, že vyšší zdravotní výdaje způsobené kouřením jsou pouze krátkodobé. Vinou kratší délky dožití tak nejsou celoživotní zdravotní náklady kuřáků větší než u nekuřáků (např. Barendregt a kol., 1997). Problém s tímto argumentem je, že nepřiznává pozitivní (ekonomickou) hodnotu délce dožití, a snižuje tak význam jakékoliv zdravotní péče. Moderní společnost však kvalitní zdravotní péči považuje za pozitivní aspekt.
Mezi nepřímé náklady kouření řadíme i ztrátu produktivity kuřáků (např. Bolin a Lindgren 2007). Ve složitém výrobním procesu pak ztráta produktivity jednoho zaměstnance ovlivňuje nejen produktivitu, ale často i mzdu ostatních zaměstnanců. Z toho důvodu je třetím často zmiňovaným příkladem negativních externalit kouření cigaret pokles produktivity i mezi zaměstnanci, kteří nekouří (např. Guhl a Hughes, 2006). V závislosti na mechanismu, kterým dochází k poklesu produktivity (např. vyšší nemocnost a častější přestávky v práci), mohou méně škodlivé substituty cigaret omezit rozsah negativních externalit. Odborná literatura studující vliv zahřívaného tabáku nebo e-cigaret na produktivitu je však zatím nedostatečná.
Aby mohla spotřební daň či jiná forma regulace sloužit k omezení negativních externalit, je správné pojmenování externalit naprosto klíčové. Dva modelové příklady stojí za představení. Pokud by byla pravda, že jediná negativní externalita spojená s kouřením cigaret je negativní vliv na okolí kuřáka, pak pravděpodobně existují lepší nástroje, kterými takové externality omezit, než je pouhé zavedení spotřební daně. Vyhrazení míst vhodných pro kouření zamezí dopadu na okolí efektivněji. Nebylo by tak potřeba zaměřit politiku proti kouření (nebo závislosti jako takové), ale výhradně proti přímému negativnímu dopadu kouření na okolí.
Druhý příklad, kde přesné pojmenování může změnit cíl spotřebních daní, je automobilová doprava. Pokud je hlavní negativní externalitou pouze znečištění ovzduší, pak by spotřební daň měla dopadat výrazněji na auta, která znečišťují prostředí výrazněji. Daňová diferenciace by tak měla být založena minimálně na škodlivosti a množství zplodin, pravděpodobně ale i na velikosti místa a počtu obyvatel, kterých se negativní externality dotýkají. Z toho pohledu by provoz aut na alternativní zdroj energie, pokud je spojen s menším rozsahem znečištění ovzduší, měl být zdaněn nižší sazbou. Obecně platí, že ta část aktivity, která vede k negativním externalitám, jako je zvýšení množství prachu, většímu provozu na silnicích či vyšší nehodovosti, nemá požívat daňové zvýhodnění.
Oba příklady ilustrují, že slepé zavádění plošných spotřebních (či jiných) daní k omezení negativních externalit nemusí být vhodným nástrojem k potlačení nežádoucího chování. Správné pojmenování a popsání negativních externalit může vést k efektivnějšímu způsobu řešení. Zájmem společnosti by mělo být především omezit rozsah negativních externalit.
9 Formování rodiny je v takovém případě částečně endogenní.
7