Page 55 - IDEA Studie 17 2017 Mistni casopisy ve Scopusu

dokonce prospět, pokud by to místní akademiky v nich dnes publikující donutilo vylézt z ulity českého výzkumného prostoru a více se angažovat mezinárodně. Provozování vlastního časopisu je navíc spojeno s nezanedbatelnými náklady, a to zejména ve formě času zapojených akademiků, který může být daleko účelnější využít jinak. Špičková a mezinárodně dobře zasíťovaná česká vědecká pracoviště jako Ústav organické chemie a biochemie Akademie věd České republiky, některé fakulty ČVUT anebo naše domovské CERGE-EI žádný vlastní vědecký časopis nevydávají, a kdyby snad ano, byli by jejich akademici od publikování v něm spíše odrazováni. Pro dělání dobré vědy v malé zemi to není potřeba.
Jiná forma predátorství
Recenzní řízení v místních časopisech je problematické. Pokud je redakční rada složená téměř výhradně z místních akademiků, a když jsou články dokonce v češtině, je okruh dostupných recenzentů velmi omezen. Praxe dvojího zaslepení není účinná, protože místní akademici o sobě ví, dobře se znají a vědí, na čem bádají. Není pak těžké uhádnout, kdo článek nabídl k publikaci a ani kdo k němu napsal recenzi. Akademici, kteří dominantně publikují v místních časopisech, si navíc tyto role často vyměňují. Jednou člověk píše vstřícný posudek na článek od kolegy, a ten mu tuto laskavost za pár měsíců k oboustranné spokojenosti vrátí. Navenek může všechno vypadat v pořádku. Jedná se ale o kvalitativně jinou situaci, než když je příspěvek zaslán dorespektovaného mezinárodního časopisu, kde přistane na stole redaktora, se kterým se autor osobně nezná a který má k dispozici zástupy nezávislých recenzentů z celého světa.
Nejhorší z místních časopisů nemusí být o nic méně „predátorské“, než pochybné zahraniční tituly, které se donedávna nacházely na takzvaných Beallových seznamech (Macháček a Srholec 2016 a 2017). Jen režim fungování a motivace mohou být jiné než vpřípadě zneužívání autory placeného otevřeného přístupu. Jejich predátorská respektive parazitní podstata může spočívat v tom, že díky automatismu vládního hodnocení, skrze takzvaný kafemlejnek, takový časopis umožňuje vlastní výzkumné organizaci či spřízněným ukousnout větší díl institucionální podpory, než by jim jinak příslušel. Tyto výnosy, a nikoliv poplatky autorů, potom mohou bohatě pokrývat náklady spojené s vydáváním takového časopisu. Střet zájmů spojený s tlakem na publikování co největšího počtu takových článků je zde nasnadě. Některé se mohly stát doslova tiskárnami na peníze.
Nové hodnocení na obzoru
Z tohoto pohledu je třeba uvítat schválení takzvané Metodiky 2017+ (Úřad vlády ČR, 2017), která má potenciál zpřetrhat nežádoucí motivace vyvolávané dosavadním pojetím vládního hodnocení výzkumných organizací na vysokých školách a resortních ústavech. S novou metodikou dokonce začíná v jejím bibliometrickém modulu platit, že přemíra článků v místních málo citovaných časopisech může hodnocení výzkumné
53